Představení STRACH 

26.04.2020

Když jsme se v září 2018 společně sešli po prázdninách, velkým tématem byly horory a zejména film IT od S. Kinga, který v kinech vzbudil velké nadšení. Děti měly touhu pustit se do hororu. Já jsem ale měla z tohoto žánru trochu strach. Přeci jen mé zkušenosti zatím nejsou tak veliké a bála jsem se, aby závěrečné představení nebyla spíše nepovedená parodie.

Proto jsme začali od toho, co nás na hororech vlastně láká. Co s námi dělá strach. Proč se rádi bojíme. Že strach je jako droga. Má nás chránit před nebezpečím, ale přitom ho vyhledáváme.

První činností byly čisté asociace na slovo strach. Všechny jsme si zapsaly (viz. Vzniklé materiály).

V diskuzním kroužku jsme si povídali z čeho má strach každý z nás a proč tomu tak je. Vzpomínali jsme na situace, kdy jsme se báli a zkoušeli jsme si je krátkými etudami přehrát.

Psali jsme si i vlastní autorské příběhy, samozřejmě inspirované známými příběhy.

Za pomocí nástrojů, a i jiných předmětů (papír, igelitový sáček, ...) jsme vytvářeli strašidelné zvuky. Tyto skladby jsme zkoušeli vnímat se zavřenýma očima a snažili si představit, kde bychom se asi tak mohli ocitnout (hrad, hřbitov, ...).

Využili jsme také klubko bavlnek a s větou: Strach je když ..., jsme tvořili jakou si pomyslnou pavučinu strachu, která nás všechny spojovala.

Klubko jsme dále využili na omotávání jednotlivých členů. Abychom si zkusili, jak nás strach svazuje. Při omotávání každý vyprávěl nějaký strašidelný příběh ze svých vzpomínek.

Nahlédli jsme i do knihy Strach má velké oči, kde jsou velice zajímavé ilustrace od Jakuba Cenkla. A vrhli jsme se do fantas postav.

Jedno setkání jsme se věnovali tmě a stínům. Děti tvořili etudy podle své fantazie. Vyzkoušeli jsme si i stínové divadlo a jak vypadají naše obličeje, když si pohrajeme s mimikou a nasvítíme se ve tmě. Vznikli velice zajímavé autorské kousky.

Zajímali jsme se i o nadpřirozené bytosti, které jsme zkoušeli oživit za pomocí tyčí a netkané textilie. Tyto nestvůry jsme rozpohybovali společně se strašidelnou hudbou.

Vypůjčili jsme si knihu Krvavá Máry od Petra Janečka, která nám byla také inspirací. Moc nás bavilo si udělat strašidelnou atmosféru. Zatáhnout závěsy a zapálit si svíčku.

Zaměřili jsme se i na strach z neznámého a cizího. Ať už se jednalo o situaci nebo člověka. Zjistili jsme, že tyto strachy často bývají zbytečné a velmi rychle mizí.

Užívali jsme si společný strach při sledování dílů Věřte nevěřte a zkoušeli uhádnout, zda je příběh podle skutečné události či nikoliv.

Prolistovali jsme časopis Víkend číslo 46, kde byli hlavním tématem tajemná místa v Čechách. Zkoušeli jsme si domýšlet, jaké by to bylo na daném místě strávit noc. Nejvíce nás samozřejmě zajímal statek Pohádka na Čachrově. Sbírali jsme informace o tamní historii místa.

Nejvíce nás děsili a přitahovali příběhy, které měly jádro podle skutečných událostí.


Když jsme měli pocit, že strach máme prozkoumaný ze všech stran, přišla chvíle hledání vhodné předlohy. V tuto chvíli jsme společně zjistili, že by nás bavilo lidi seznámit s tím, na co jsme si sami přišli. Nasbíraný materiál se nám zdál zajímavý na to, aby skončil někde hluboko ve vzpomínkách. Proto jsme začali rekapitulovat, co vše jsme prozkoumali a začali hledat představení rámec. Nejdříve jsme hledali, co bychom do představení chtěli dát. Úplně jasné byli příběhy ze života s omotáváním. Při zkouškách jsme pracovali s provázkem, ale na divadlo, kde je zapotřebí rychle měnit scény, jsme zvolili gumičku. Cistě jen z praktického hlediska následného sundávání.
Do koláže bylo nutné přidat i stínové scénky, které měly estetický ráz.
Pak už vše do sebe zapadalo jako kolečka v hodinovém stroji. Jen jsme přemýšleli nad rámcem celé koláže, aby měl jasný začátek a konec. A v tuto chvíli se objevil nápad vše vsadit do naší základní umělecké školy. Protože literárně-dramatický obor sídli ve sklepních prostorách.
Dále jsme přemýšleli, v jakém prostoru hrát. Jelikož strach na nás útočí ze všech stran, zvolili jsme ještě kvůli stínovému divadlu polo-arénu.
Za náhled a pomoct při tvorbě celku vděčím Anně Hrnečkové, která v případně potřeby podávala pomocnou ruku.


Fotografie z představení